Detail akce:

1. Roverský závod

zpět na archiv akcí
28.4.2006 - 1.5.2006
Doporučený věk: nad 15 let
Chcete zažít, co jste zatím nezažili?
    Potkat nejen nové lidi, ale i sami sebe?
      Vyhrát 1. roverský závod Prahy 5,
        a tím i stálou oblíbenost MRAKu?
          Dojít až na kraj?

1. ročník roverského závodu Prahy 5 se uskutečnil o prodlouženém víkendu 28. dubna–1. května 2006.

Roverský závod

A jak to všechno dopadlo?
1. místo: skupina LGS
2. místo: skupina Banda
3–4. místo: skupiny K+K 1 & K+K 2
5–6. místo: skupiny Barrandov a Dvojka (diskvalifikovaní)
7. místo: skupina Vatra (diskvalifikovaní)
      Sláva vítězům, čest všem zúčastněným – a za rok zase?

(kompletní tabulka všech časů a výsledků a zvláštních ocenění skupin i jednotlivců – MS Excel, 25 kB)

Závod je určen pro 3–4členné týmy roverů a roverek od 15-ti let až do úplného stáří. Ve skupině musí být alespoň jeden člen starší 16-ti let, vítány jsou koedukované skupiny. Dáváme přednost přihlašování již hotových týmů, ale neodmítneme ani nadšené jednotlivce.

Závod byl odstartován 28. 4. v Ledči nad Sázavou a skončil ve Vyžlovce nedělní půlnocí, v pondělí následovalo vyhlášení výsledků a malá party.

Na další setkání s vámi se těší MRAK
(koordinační skupina roveringu na Praze 5)
a celá řada dalších lidí..

A ještě tu zbyla pozvánka (PDF, 220 Kb) na památku.

Fotky ze závodu

Reportáž od Štěpy

Měl mě varovat už ten název, ale mě to nějak k odrazení nepomohlo… Dokonce ani přemlouvání našich, že jsem nemocná a jestli tedy opravdu nechci zůstat doma, nebylo nic platné. Prostě jsem se v pátek sebrala a ještě s Lučinou, Básníkem a Abúem vyjela do Vilémovic, kde byl ve večerních hodinách v bájné Sluneční zátoce odstartován 1. roverský závod.
Kontrola účastníků, seznámení s organizací, seřízení velitelského času, kontrola povinné a zakázané výbavy,… A pak už jen tři – dva – jedna – teď … závod začal…
Než se nám podařilo v úvodní hře desetkrát shodit PET-láhev, šestatřicetkrát jsme ji netrefili. Takže jakmile jsme se cik-cak přivázali k lyži, čekalo nás přes dva tucty koleček kolem vyznačeného trojúhelníku. Nejvíc jich ale měla Banda – čtyřicet dva.
Ačkoli jsme tuto disciplínu neskončili jako poslední, večeře nás přeci jen hodila na poslední místo. Začalo pršet. No to je ale počasí… Odtud jsme šli do Ledče nad Sázavou. Dvě hodiny jsme večeřeli a zevlili na nádraží, až nám nabídli, že nás tam nechají přespat. S radostí jsme to uvítali – byli jsme už teď mokří, promrzlí, ještě z Prahy nastydlí a to byl teprve začátek závodu…

Bylo to asi to nejlepší, co nás mohlo potkat, protože teplá a suchá čekárna nádraží nám zlepšila náladu a vůbec jsme se teď na celý závod dívali v mnohem lepším světle :o) Vydali jsme se na první stanoviště u sv. Magdaleny. Cestou jsme se nasnídali na Chřenovické zřícenině.
Už z dálky byla vidět červená trička roverského závodu, která jsme i my dostali v pátek večer, to jak na nás už čekali organizátoři. Mezi třemi stromy byla natažená lana, pod nimi bažina a na posledním stromě lebka, kterou jsme měli zapnout…
První úsek lezl Básník, druhý Abú, který i zapnul lebku. Čekali jsme něco jako že se lebka rozsvítí, ale když z ní začala vycházet písnička „Čivava“, byli jsme z toho trochu vyjevení… Dostali jsme obálku proti trudnomyslnosti a druhou indicii, která nás měla dovést do cíle – první byla fotka chaty, kterou jsme dostali už po biatlonu na začátku.
Dál jsme to zkusili vzít podle buzoly přes les, abychom se podívali na zříceninu kostela sv. Magdaleny, ale z kostela zbylo jen pár kamenů roztroušených po lese…
V Horce jsme si odpočali a udělali oběd a pokračovali jsme dál do Zruče nad Sázavou, kde nám zase začalo pršet. K večeru jsme dorazili do Kácova. Už teď jsme za sebou měli víc, než co jsme na lodi pluli dva dny… Prošli jsme Kácovem a namířili si to na tvrz, kde na nás čekalo druhé stanoviště. Tady jsme poprvé potkali kluky z Dvojky. Prý že se chtějí podívat, jak nám to půjde… :o.
Začínalo se šeřit, když jsme s Lučinou lezly po pás do Sázavy. Skutečně bych si uměla představit teplejší vodu i lepší počasí na koupání… Hledali jsme krokodýla, tedy … hledali bychom, kdyby těm dvěma umělcům před námi plechovka s krokodýlem neuplavala. Náhrada měla podobu PET-flašky plné vody a písku. Místo mě pak do vody vlezl Básník, který vzdal šílené matematické rovnice, které nám měly pomoci krokodýla najít, a společně s Lučinou už za tmy vytáhl kýžený předmět, což mu Lučina měla ještě dlouho za zlé…
Nevěřili byste, jak zákeřné umí být bláto a louže potmě… Ani baterka vám potom není nic platná, když si postaví hlavu. V autobusové zastávce v Kácově jsme dali čaj, chleba s marmeládou a samozřejmě čokoládu, které jsme si přivezli slušné zásoby. Po nějaké době se nám podařilo najít místo pro stan a ulehli jsme ke spravedlivému spánku

Brzy ráno nás probudil budík, po kterém následovalo zjištění, že opět prší… Nálada opět poklesla, byli jsme unavení a nikomu se nechtělo z teplého spacáku… Rozhodli jsme se zkusit obálku proti trudnomyslnosti. Nápoj, který na nás sám vypadl z vlhké protržené obálky, jsme označili za zbytečné půlkilo navíc. Dopis o rozzuřeném jezevci nás sice zprvu rozesmál, ale při poslední části jsme se smát přestali…
Sbalit stan i všechny věci jen levou rukou a ještě k tomu za deště jsme označili za nemožné a tedy nemyslitelné, takže jsme se tedy všichni vysoukali ze spacáků a začali balit. Teprv pak jsme na dvě hodiny zapomněli na svou pravou ruku.
Za Soběšínem jsme chtěli použít most přes Blanici, který byl na mapě, ale bohužel už ne přes řeku… Odnesla ho povodeň. Dvojkaři se rozhodli, že se přes řeku dostanou přes padlý strom, ale to se nám nechtělo moc riskovat, a tak jsme to vzali o několik kilometrů dál po cestě…
U památného dubu čekal Šípek. Když jsme tam znovu uviděli kluky, kteří nám ochotně oznámili, že tam sedí už přes hodinu, jak dlabou suchý chleba, začali jsme mít neblahé tušení… Nejdřív se nás Šípek zeptal, kolik vážíme, a pak nám rozdal chleba… Nikdy by mě nenapadlo, že to bude tak příšerný stanoviště…
Ono se to sice nezdá, ale ten kus chleba, který jsme dostali jen se solí a vodou, jsme jedli dvě a půl hodiny. Ke konci se už žaludek bouřil přijmout i to nejmenší sousto a chleba jsme pak nechtěli dlouho ani vidět…
Český Šternberk jsme si bohužel prohlédli jen zdola od vody, kudy vedla cesta. Přes Poříčko a Ledečko jsme šli už docela znaveně a hlavně jsme se děsili (alespoň já a Abú) každého kopce dolů, jak nás bolely nožky a klouby…
Blížili jsme se k železniční zastávce v Samopších, kde bylo poslední stanoviště. Už z dálky jsme viděli nějakou červenou tečku uprostřed řeky, ale doufali jsme, že to je třeba jen bójka nebo prostě cokoli, co nemá nic společného s námi. Mělo…
Demokraticky se rozhodlo, že je Abú jediný člen týmu, který se ještě neumyl v Sázavě, a tudíž to teď musí napravit. Ta červená tečka bylo cosi co viselo z mostu. Někdo musel doplavat s hořící svíčkou k tomu, dotknout se a se stále hořící svíčkou se vrátit zpět na břeh. K dispozici jsme měli poněkud jetý nafukovací kruh.
Zatímco Abú plaval a Básník mu poskytoval pomoc ze břehu, já s Lučinou jsme se vrhli do řešení indicií s cílovým místem. Tlačil nás čas, protože závod končil o půlnoci, už bylo dost hodin a před námi daleká cesta, a tak jsme se co nejrychleji sebrali a vyrazili na závěrečný úsek.
Cestou do Sázavy se k nám připojili Dvojkaři, kteří předtím sešli z cesty a dál jsme pokračovali již společně. Ve Vlkančicích se však jednomu z Kompotářů udělalo špatně a tak jsme volali organizátorům. Ti pro nás k našemu úžasu přijeli dvěma auty a odvezli nás všechny do cíle, který byl na chatě ve Vyžlovce.
Tam už byly asi dvě skupiny a čekala na nás teplá polívka. Na zahradě jsme postavili mokrý stan a padli do hlubokého spánku.

Spalo se dlouho. Po snídani se šlo do blízkého lesa, kde dostal každý dotazník, který jsme měli vyplnit a pak se vrátit zpět k chatě. Otázky byly typu: Co pro tebe bylo v závodě nejtěžší? Překvapilo tě během závodu něco? Jaká byla spolupráce v týmu? a podobně.
Před chatou vybíral dotazníky Šípek a posílal nás na louku vedle, kde bylo na zemi roztažené prostěradlo a kolem spousta fix. Tady jsme měli nakreslit věci ze závodu, které nešly napsat do dotazníku.
Malovali jsme, když přišel Šípek. „Překvapuje mě, že tady nikde nevidim žádnej chleba…“ načež se ozvalo sborové „Támhle!“ a les rukou ukázal na veliký obrázek chleba uprostřed prostěradla… Nechyběly tam samozřejmě obrázky jako otisk boty v blátě s nápisem 100 km, lebka z bažiny, krokodýl, kruh a hořící svíčka na Sázavě, ani Padák s kompotem a velkým deštníkem…
A pak už jen velké vyhlášení výsledků závodu i okrajových ocenění jednotlivců a skupin, jako třeba Abú – člověk, který vypil největší množství vody ze Sázavy, nebo náš tým coby nejlepší turisti ;o) Následovalo občerstvení a, podržte se, bylo bez chleba…
Domů se odjíždělo postupně, jak kdo chtěl či potřeboval.
I přes vražednost celého podniku, přes to, že jsme nedorazili do cíle a nebyli první, byl tohle naprosto skvělý závod

ŠTĚPA
(Barrandov + Radotín)